Jsem genealog na Moravě a daří se mi dobře.

10.04.2013

V poslední době jsem slyšela několik názorů na to, proč tolik lidí chce mít sestavené své rodokmeny. Jeden říká, že se jedná o módní trend, který se k nám rozšířil ze západní Evropy, jiný tvrdí, že děti již nevědí, co mají dávat rodičům k významným životním jubileím, tak se uchylují k těmto darům. A konečně jsem zaslechla i rozhorčené hlasy historiků, stěžujících si na přeplněné archivní studovny, kde pro nával genealogů nemohou v klidu bádat. Ať už jsou důvody jakékoliv, fenomén zájmu o genealogii je zde a je nutné jej brát vážně. Možná je pravda i taková, že se snažíme hledat svou podstatu ve světě, který je stále více ovládán technikou a penězi, kde se rozpadají rodinné a mezilidské vztahy, který na nás denné útočí kultem mladí spojeným s dokonalým tělem bez vrásek a šedin. Musíme být úspěšní, sebevědomí, draví a bohatí, abychom přežili. A snad bychom ani neměli umírat, protože to je něco nepatřičného. Věda nám každou chvíli předkládá nové a nové poznatky z oblasti genetiky. Jsou úžasné, ale víme my sami, od koho jsme své geny dostali? Co známe ze životu svých předků? Naše paměť je krátka a nedokonalá, a tak často stěží dohlédneme jen ke svým prarodičům. Už dávno se nepíši rodinné kroniky, málokde se vypráví a vzpomíná. Taký přece máme tak zoufale málo času a v jeho toku se to minulé nějak podivně rozplýva. Múžeme se cítit jako stromy s nemocnými kořeny, které vyvrátí každý silnější vítr nebo sklátí sebemenší choroba. Třeba ve společnosti naši doby nastupuje podvědomý pud sebezáchovy a obrany, který nám velí hledat své kořeny a starat se o svůj strom života, zase vědět, kým jsme. A kdyby tomu tak bylo, pak je to moc dobře. Jako asi většina genealogú, i já jsem začala pátraním po svém rodu. Přiznám se, že jsem zatím nedospěla daleko, neboť moji předci se objevili na Valašsku, v blízkosti slovenskych hranic v polovině 18. století, jakoby spadli z nebe. Každý genealog se s takovými problémy setkává a ví, že není snadné je řešit. Ani já se nevzdávám, ale mezitím jsem zkusila sestavit jiný rodokmen, který šel kupodivu velmi hladce, což mi dodalo nejen sebedůvěru, ale hlavně chuť do práce. A potom se člověku již stávají takové ty věci, které jsou spojeny s vášní nebo přímo s posedlostí, touhou nacházet, vytvářet posloupnosti, s radostí z objevú, s přemýšlením kde a jak hledat. Z vytrvalé práce, spojené s koncentrací a schopností logických kombinací i s jistou dávkou kreatívnosti, se stáva láska. Co vlastně může být hezčího? Ano, nesmírně rada vytvářím rodokmeny. Vždycky to začína jako dobrodružství, kdy nevím, jestli vůbec něco objevím. V následujících fázích, čím více poznatků se hromadí, tím více se ztotožňuji s lidmi, o nichž materiály pojednávají. Nejsou již pro mě jen jména s daty narození, sňatkú a úmrtí, která je třeba zanést do nějakých tabulek, ale dovolují mi alespoň trochu nahlédnout do jejich dávnych životních poutí. Vidím otce, kteří nelehce živili své rodiny, matky, kterým se rodilo jedno dítě za druhým, děti, které umíraly maličké a jen málo se jich dožívalo dospelosti. A pak jsou svatby, těžko říct, která byla ze vzájemné náklonosti a lásky a která z ekonomické výhodnosti a nutnosti. Nakonec strohý zápis v úmrtní matrice. Nejraději mám nejstarší matriky, které ještě nebyly svázány úředními předpisy a v nichž mnohý pan farář připisoval některé velmi cenné poznámky. Jsou to takové ty drobné maličkosti, které mohou mnohé vyjasnit. Asi je trochu paradoxní, že když odevzdávám nakreslený rodokmen a studii o členech rodiny a povídám si se živými potomky, vím toho o jejich rodech o mnoho více, než oni sami. Bývají to však velmi krásne chvíle, při nichž si mnohé vzájemně osvětlujeme. Když odcházím, nebo i když jen odesílám rodokmen, je mi vždycky, jako bych se loučila s dobrými přáteli a říkám si, že je to tak správne, protože odcházejí z anonymních matričních zápisu tam, kam patřili a patří - ke svým rodinám. Proto mě tolik těší, že zájem o genealogii narůstá, jsem ráda, když v archívu potkávám také mladé lidi, když se mi ozývají další zájemci. Jsem přesvedčená o tom, že v naši, v mnohá ohledech nezdravé současnosti je tato záležitost nadmíru zdravá, obohacující a plná lidskosti.

(Jana Volfová - Hovořáková, Brno)